Blog

komentáře a diskuse k příspěvkův ráda uvítám na www.facebook.com/flowingspace/ 

16. Jak neztratit tvář a zároveň si zachovat živou mimiku. 

(11. 10. 2017)

Když jsem kdysi, ještě před tím než Flowing Space vůbec dostalo svůj název, vedla lekce jen tak pro své známé, svěřila jsem se jedné kamarádce, co u mě tančila, že občas jsem trochu nejistá, jak tréninky vést. Lidé mají různá očekávání a přání a je těžké je všechna splnit. Kamarádka mi tenkrát řekla "myslím, že by ty lekce měly mít svou tvář". Hodně mi tato věta zůstala v mysli a teď asi po dvou letech se k ní často vracím. Je pro mě těžké vytvořit jakýkoliv pevný koncept, co by přesně udával, jak se budou lekce v rámci kurzů vyvíjet. Ve chvíli, kdy bych chtěla, aby náplň lekcí splňovala nějaký předem daný plán, zmizí to, co Flowing Space dělá Flowing Space. Zmizí právě to floooow plynutí. Zároveň v tom plynutí a spontaneitě cítím, že jakési pevné principy neustále ctím, ať už děláme v pohybu cokoliv. Tato bez koncepce ve mně ale občas vyvolává představu, že jdu krajinou, kterou nevede žádná jasná cesta. Kompas a stabilitu mi zajišťuje jen můj vnitřní pocit.  Občas zavane silný vítr, který mě odfoukne kamsi, kde to ani neznám. Někdy letím radostně a dobrovolně, jindy v nejistotě, proč sebou nechám tak hýbat. A o tom bude dnešní článek.

Představte si, že založíte vlastní projekt, přicházíte s něčím úplně novým - ať už je to know how, jak pracovat s lidmi nebo provozovat kavárnu - svůj projekt rozjíždíte pomalu pomalinku, dáváte dost prostoru tomu, abyste se spolu s vlastním projektem mohli rozvíjet i vy. Hledáte cesty. Nejenom cesty, jak přesně vaše know how vypadá a zní, ale také cesty, jak oslovit klienty/zákazníky, jak pokrýt náklady, třeba i něco vydělat, jak si nastavovat podmínky, kde slevit, kde si stát za svým...a jak si tak jdete spolu se svým projektem (vlastní značkou oblečení, kavárnou, aplikací, neziskovou organizací, tanečním prostorem), získáváte různé reakce od lidí. Třeba i:

"No, já mám radši kavárny, co vypadají jak za první republiky.", "Když já nerada roláky.", "Proč to vyrábíte jenom jednobarevně? Já chci tygrovanou.", "Proč neoslovujete známé osobnosti ke spolupráci?", "Nemám ráda firmy, co nemají e-shop.", "Jste zbytečně pod cenou, účtujte si peníze i za vodu z kohoutku, nebuďte hloupí."

A vy ty reakce slyšíte a říkáte si "ale ano, vždyť by ten interiér mohl být prvorepublikový...vždyť ten svetr může mít normální výstřih...jako nemusím mít ten design tak minimalistický, můžu udělat i tygrovaný vzor...asi jo, asi bych mohl oslovit nějakou celebritu...tak jako mohl bych udělat e-shop" Mohl, mohlo by se, můžu...ALE...chci? Chci to? Je to to, co já chci? Co já cítím?

Pozoruji u sebe i jiných známých, co se vydali na volnou nohu a rozjíždí něco vlastního, tendenci nechat se zviklat z vlastních přesvědčeních tím, o co si lidé říkají. Některý podnikatel by možná řekl, že přece takhle se to dělat má - reagovat na poptávku lidí. Nicméně já si myslím, že pokud člověk dělá nějakou práci, která opravdu vychází z něj, reagovat slepě na poptávku bude pár měsíců, než ho to (ne)vlastní podnikání začne frustrovat a nakonec zavalí. U vzniku takových projektů totiž stojíte právě vy jako zakladatelé. Právě vy se svými nápady a principy. Přitáhnete spoustu zvědavých jednotlivců. Někteří budou ti praví pro vás (respektive vy ti praví pro ně), ale někteří to prostě jenom rádi zkusí a zjistí, že to pro ně není to "ono". A tak se jich zeptáte: Co byste preferovali jinak? Proč jste k nám přestali chodit na kávu/už si nekupujete naši značku/... A s každou jejich odpovědí si řeknete: "To bych přece taky mohl dělat." Jak kdyby jste někomu řekli, že budete dělat ty nejlepší pizzy, ale jeden zákazník by řekl, že by raději špagety, další přidá, že on hledá spíš rizoto, a třetí a čtvrtý hned začne mluvit o tom, že mu vlastně chybí sushi či thajské kari. Můžete mít tendenci nafouknout jídelníček všemi světovými kuchyněmi, jen abyste ničí zájem neztratili, pak ale večer ulehnete s pocitem, kam se jenom poděla vaše vysněná a jednoduchá pizzerie.

Sama mám s něčím podobným zkušenost. Když jsme jednou vyjeli s tanečníky na víkend za Prahu, byla s námi ubytovaná také skupina žen, které přijely kvůli workshopu jihoamerické šamanky. Dny trávily v potní chýši, pily vývar z ayawasky a v jídelně pak povídaly o nadpozemských zážitcích a nových vhledech do svých životů. A já v sobě ucítila takový nepříjemný tlak, zda nabízím dost. Neměla by i má práce být více transformační, více silná, více zážitková? Stačí to, co dělám? Je to dost? ... Po víkendu mi jedna z tanečnic napsala krásnou sms, jak se jí krásně chodí po ulicích, luská si prsty a mnohem víc se dívá kolem sebe. To mě fakt zahřálo. Tenkrát mi došlo. "Jo! Tohle je ono. Nenabízím zázraky. Nabízím prostor, pro to, co má přijít. Žádné invazivní techniky, žádná velká manipulace. Jenom dostávání se k sobě - takovým tempem, který si každý může zrovna dovolit. Neslibuji převrácení ani vyřešení života. Každý si z lekcí může odnést to, co sám cítí, že potřebuje. " To je tvář Flowing Space.

Jiná tanečnice mi po své první lekci jazzu řekla, že se vlastně docela nudila a že ji chyběl dril a náročnost a že chce zkusit jinou lektorku, co "prý na ty ženský i trochu křičí". Hned mi v hlavě naskočilo, že já něco takého přece taky umím! Kolik jsem za svůj život zažila trenérů, co mě cepovali a s křikem napomínali za každou nedokonalost. "Vždyť to já taky můžu, jestli to chcete!" Díky bohu, vnitřní hlas vracející mě k mé tváří, mým principům byl hned tu. "Co blázníš. Křičí a cepuje kde kdo. Ty to přeci tak dělat nechceš. Bylo by ti z tebe samé špatně. Je fajn, že slečna ví, co chce. Ty něco takového ale nabízet nechceš."

V tom všem vidím tu tvář. Tvář, co může zůstat stejná. Ať už svou práci děláme v neziskové oblasti nebo komerční. Ať už pracujeme s lidmi individuálně nebo skupinově. Tvář našeho podnikání mohou být principy, které jsou pro nás zásadní (finanční dostupnost, laskavost k ostatním, nerivalita vůči konkurenci), či hodnoty, které uznáváme (kvalita výrobku, ruční práce, nepoužívání živočišných produktů).

Měl by tedy člověk kašlat na názory a zpětné vazby zákazníků/klientů? Ne, zajisté ne. Je skvělé a potřebné nechat se ovlivnit, inspirovat, udělat někdy na základě těchto podnětů změnu. V tom vnímám podstatu mimiky tváře. Komunikaci a živost, kterou tvář může vyjadřovat. Ne ustrnutí, ne neústupnou zásadovost.

Nemusíme si jak sochy stát za původním plánem, můžeme jít jinudy a jinak a je skvělé, když nám směrovky pomáhají vytyčit ti, pro které naši práci děláme. Ovšem ne za cenu toho, že se naše osobní tvář (metaforicky i reálně) rozpadne nebo zhyzdí.

Přeji všem odvážným a nadšeným, kteří se pustili či pouští do pracovního světa po vlastních (volných) nohách, aby se nebáli zůstávat u toho, co jim je vlastní, co sami považují za opravdové, a zároveň dostatek otevřenosti ale i kritického myšlené vůči nápadům a podnětům těch, co nás obklopují.

Mějte se krásně, Jola

15. Jít strachu vstříc. Taneční víkend očima účastníka Kuby   (31. 8. 2017)

Mám strach z tancování. Bojím se projevit. Co tomu řeknou, jak vypadám? Neztratím své nejbližší, když mě uvidí, jak tančím? Na dovolené v Luhačovicích jsem od spoluúčastnic pobytu dostal pořádný impuls, abych se odhodlal k činům. Díky odkazu na web Flowing Space v jednom článku o mužské síle jsem se intuitivně přihlásil na taneční víkend. Cítil jsem takovéto příjemné šimrání v břiše, že to bude ono. V den odjezdu mnou cloumaly obavy, strach z neznámého, z nového, jestli mě přijmou takového, jaký jsem - od narození mám pravostrannou hemiparézu (dětskou mozkovou obrnu), časem se přidala epilepsie a roztroušená skleróza. Ale převládalo těšení se, jaké lidi si přitáhnu do života a chuť tancovat. Také jsem si napsal přání a založil doma na čestné místo.

Víkendový pokojíček v se mi líbil, moji spolubydlící byli moc fajn, ale i při večeři jsem byl stále nějak nesvůj, měl jsem návaly do hlavy. Následovalo večerní seznámení naši skupiny ve velmi útulném a provoněném podkrovním sále se střešními okny. Úvodní kolečko mě uklidnilo, cítil jsem se jako doma. Jola nám na uvítanou dala ponožky, aby nám náhodou v sále nebyla zima. To bylo takové malé splněné přání, dlouho jsem si přál hřejivé ponožky. Na závěr večera přišlo první tancování, nečekaně po tmě, jen při svíčkách. To mě rozhodilo, hudba byla na mě příliš divoká, jako bych byl v úplně jiném prostoru, nedělalo mi to dobře, chtěl jsem utéct pryč. Ale něco mi říkalo - vydrž. Cestou do pokojů to ze mě spadlo a já se začal těšit na další den. Usnul jsem v cukuletu a probudil se těsně před příjemnou ranní jógou.

V sobotu po snídani to propuklo naplno :-) Byl jsem rád za postupný rozjezd. Pomaloučku jsem v pohybu překonával ostych. Ten pocit, kdy jsem si poprvé dovolil vystoupit do středu kruhu tančících lidí, byl vzrušující. Od té chvíle jsem si to začal užívat (dělali jsme různé techniky improvizace ze systému view points) a více a více se ponořoval do svého nitra. Velkou měrou to bylo tím, jak nás Jola celou dobu vedla, cítil jsem se volně, měl jsem chuť všechno dělat, do všeho se zapojit. Líbilo se mi, že jsme dopředu mohli poslat své oblíbené písničky, aby nás mohli provázet celým pobytem.

Odpoledne jsme byli v přírodě, v lese a na louce. Po návratu jsem byl moc rád za velmi milá povídání na lavičce u vchodu, sluníčko k tomu hezky hřálo a kravky jemně bučely z blízké pastviny. Večer se mi hodně líbil, hrála dynamická hudba, při tanci vznikala spontánní propojení, to bylo pro mě krásné i dojemné, že je to opravdu možné! Následné usměvavé vyprávění u svíček v kruhu bylo hřejivé, cítil jsem se dobře, bylo to takové rodinné, a to mám rád. Přišlo mi, že jsme dobrá parta, že jsme na stejné vlně, tak to tak nějak hezky plynulo :-)

Největší strach jsem měl z práce ve dvojicích, došlo na ni v neděli. A právě tanec a pohyb ve dvojicích pro mě byl nejkrásnější prožitek z celého víkendu!!! Při zrcadlení pohybů a následném formování soch v pohybu jsem cítil velké propojení a harmonii. Vnímal jsem, že jsme si byli čím dál blíž, i těla se postupem času (a dvojic) proplétala. Vnitřně jsem se zklidňoval, v jednu chvíli jsem měl pravou ruku, na které jsou následky obrny největší, tak uvolněnou, že jsem tomu nechtěl věřit, moc krásný pocit!

To poznání a poznávání, jak já v sobě cítím tanec a pohyb, že si opravdu můžu dovolit tančit a být sám sebou beze strachu!!! Probudil jsem v sobě tanečníka, jsem na začátku a chci v tom pokračovat :-)

Děkuju a mějte se krásně! :-)

Kuba Šmíd

14. Setkání s laskavostí na letišti (29. 8. 2017)

Sedím na letišti v Dublinu, čekám na letadlo zpět do Prahy a najednou je to tu - inspirace na článek na blog. Byla jsem si jistá, že nějaký nápad přijde během mého putování po této krásné zemi. Celých 12 dní v podstatě nic. Často jsem si ráno říkala: "Že bych šla napsat něco na blog?" Nic. Prázdno. Byla jsem sice plná dojmů, ale nic mě nevolalo k tomu, abych to zachytila do slov. A teď to volá. Volá tak silně, až se mi z toho chce plakat dojetím. Nejde o irské kopce, tisíc let staré památky ani keltské příběhy. Jde o obchůdek se suvenýry na letišti.

Procházím se v jednom takovém letištním obchůdku a snažím se si nepřipouštět tu šílenou záplavu oveček, trojlístků, postaviček svatého Patricka nebo log piva Guiness, jenž vidím všude kolem sebe. Trička, tužky, hrníčky, čokolády, podtácky, na ničem nezůstala nit suchá. 

V tom všem my vcelku nevědomě ustrnou oči na kosmetice, kterou na polici právě staví neuvěřitelně šarmantní bělovlasá žena. Jak píši, na kosmetiku mi zrak přišel nevědomě, ale naprosto se zvědomil, když jsem spatřila tu krásnou bělovlasou ženu. Výrobky stavěla do police s neuvěřitelnou šetrností, její oči zářily laskavostí. Dáme se do řeči a ona mi začne povídat o mladé dívce, která tuto kosmetiku sama vyrábí. Vypravuje, jak se k výrobě kosmetiky dívka dostala, jaké používá bylinky a jaká ocenění již za svou práci dostala. Žena se mi dívá do očí, nikam nespěchá, mám pocit, jak kdybych přišla k ní domů na čaj a bábovku. Nic mi nevnucuje, ale její nadšení mě tak vtáhne, že nemůžu jinak, než si jeden lahodně vonící krém koupit. Odcházím a je ve mně krásný pocit, jak i na tak sterilním, lidmi přeplněném místě jako je letiště, může člověk zažít milý a upřímný rozhovor. 

Nedá mi to a najdu si onu značku na facebooku a píši jim zprávu - plnou nadšení nejen z krému ale i z oné ženy. Za chvilku mi odepisuje přímo Karren, dívka, co kosmetiku vyrábí, s tím, že je ráda, že jsem spokojená, a že jí často lidé kvůli Lorraine píšou. Chvíli si píšeme a já si říkám: "Opravdu? Opravdu je možné se v minutě spojit s člověkem, kterého neznám, jehož práci ale oceňuji, a společně si popovídat o laskavosti nějaké ženy, která zásobuje prodejnu kdesi na letišti?" A k tomu všemu jsem nebyla jediná, komu stálo za to si značku najít a napsat zprávu s díkem a obdivem k oné ženě jménem Lorraine. Najednou mám radost. Čistou radost z nás lidí.

Nemám ráda, když někdo nadává na "dnešní společnost" s tím, že je tak ohrožená/zničená/zkažená globalizací, internetem, rychlostí, že v ní již nejde najít prostor pro laskavost, vzájemnou pomoc a lidskost. Že je to právě "společnost", co nám nedovolí zpomalit, být spontánní, dělat něco nezištně. Copak je "společnost" nějaký organismus, co s námi nějak manipuluje? Z určitého hlediska jistě, ale já věřím, že tu společnost tvoříme My. My všichni jednotlivci. A jsem si jistá, že jen my můžeme udělat něco pro to, aby slovní spojení "dnešní společnost" nebylo doplňováno pouze slovy "je zrychlená", "je neosobní"... Věřím, že stav naší společnost závisí z velké míry na naší otevřenosti vůči všemu, co se děje kolem nás. A pokud máme chuť žít ve světě, kde jsou lidé vůči sobě laskaví a pozorní, můžeme takový svět mít. 

A když je řeč o laskavosti a kráse lidského kontaktu, myslím na nedávný taneční víkend v Loutí, který jsem v rámci Flowing Space organizovala. Bylo to úžasné! Osmnáct lidí, kteří se ani neznali - různé profese, různé věky, různé zkušenosti, strachy i nadšení spojené s tancem... Ti všichni vytvořili skvělou partu, která společně zažívala jógu, tanec, práci v přírodě, zábavu u ohně... ale o tom bude článek příště. A bude to článek opravdu speciální! Nebudu ho totiž psát já, ale přímo jeden z účastníků - úžasný Jakub, který jel na víkend s neuvěřitelným odhodláním potkat se se svým strachem z tance. Tak se máte určitě na co těšit! :-)

Všechny moc moc zdravím, 

Jola Š. 


13. Je mi 23 let a je mi to úplně jedno. (2. 7. 2017) 

Volala jsem do jednoho tanečního studia kvůli možnostem pronájmu. "Bohužel večery už máme obsazené." "Aha, dobře, tak nic. I tak děkuju." "A co vlastně učíte?" "Taneční improvizaci." "A pod kým, jestli se můžu zeptat." "No, mám takový vlastní projekt Flowing Space." "Jasně, já se jen tak ptám. A u koho jste se to učila?" "No, to já se to tak nějak učím celý život." Normální rozhovor? Ano. Byl. Do tohoto momentu. Škoda, že blog není audio. Zkuste následující řádky číst s tou nejprotivnější, nejpohrdavější, nejironičtější intonací, jak jen zvládnete. (Anebo ne, nekažte si takovou intonací ani den.)

"Chacháá, celej život, jo? Můžu se prosím vás zeptat, kolik vám je?" Moje obočí se krabatí what-the-fuck pocitem a s vědomím, že tenhle hovor asi brzy skončí, odpovídám, že mi je dvacet pět let. "Dvacet pět? Cha, a prej celej život...dvacet pět let... Ha ha, no tak jo. Cha cha."

Slušně se loučím, že tedy na shledanou, paní má tendenci se rychle omlouvat, protože jí možná zacinká jakýsi zbytek empatie, že to možná druhému člověku (kterého navíc ani v životě neviděla, nezná ani jeho osobnost ani jeho práci) nemusí být příjemné, když takové narážky musí poslouchat. Pokládám telefon. Je ve mně zhnusení, že vůbec někdo má potřebu takhle jednat. Navíc ironicky s někým, kdo jí v podstatě volá se záměrem dávat jí peníze (pronájem).

Nicméně o čem tedy dnes bude řeč? O věku.

Zajímavé je, že když se zeptáte malého dítěte, kolik mu je, ví to naprosto přesně. Často neřekne, že mu je osm. Ani že mu bylo 7. Řekne, že mu je "sedm a tři čtvrtě", "osm a dva měsíce", že mu bude "za 19 dní 10 let"... Ale mám pocit, že čím je člověk starší, nějak na to, kolik mu je přesně let, zapomíná. Já si třeba svůj věk, asi od dob, co jsem se vdala, vůbec nepamatuju. (I v tom telefonátu jsem se s číslem sekla.) Vždycky musím sčítat "7" (což je číslo, co zbývá do roku 2000, jelikož jsem narozena roku 1993) a to číslo, jaký je zrovna letopočet. Takže teď "+17". 

Později toho dne, kdy jsem absolvovala tento úctyhodný telefonát, jsem se setkala s kamarádkou a bavily jsme se o tom, zda se čase z Flowing Space moje hlavní profese nebo to stále bude jen koníček. "Tobě se vlastně plní sen, ne?" zeptala se mě. "Asi jo, ale je to šílený, že vlastně je to už teď," odpověděla jsem s vědomím toho, že moc kolem sebe nemám vrstevníky, co by "už" našli to, co je baví, a opravdu to dělali. "Vždyť kolik mi je? Dvacet čtyři?" odpověděla jsem si po svém rychlém výpočtu 7+17. "Fakt?" podivila se starší kamarádka, že mi je "tak málo". "Vlastně ne, vždyť je teprve červen, tak to mi je ještě 23." "Ty seš fakt mládě," odpověděla s pobavením kamarádka.

Než se dostanu k nějaké pointě, dovolte mi ještě dvě vzpomínky.

Končil seminář o sebelásce, který jsem vedla v Centru Tance. Ženy společně sdílely, co jim seminář přinesl, ukázal a tak dále. Jedna z žen přiznala, že byla nadšená, když četla název semináře Sebeláska v tanci a pohybu, nicméně když viděla na video pozvánce tak mladou holku, jako jsem já, říkala si, že to asi za moc stát nebude a její očekávání klesla. K tomu se přidala další žena, která také přiznala, že pochybovala, co jí někdo tak mladý může předat. Obě s úsměvem přiznaly, jak velké předsudky měly a začaly velmi zajímavou diskusi na téma, jak poslední dobou často vnímají, že jsou pro ně mladí velkou inspirací, a učí se místo pohrdání jejich nezkušenostmi oceňovat jejich energii a jiný pohled. Opět volám po "zvukovosti" blogu. Kdyby to šlo, slyšeli byste melodie úcty, ocenění, respektu, přijetí a laskavosti. Tenkrát to pro mě hodně znamenalo. "I takhle mladý člověk může něco předávat, přinášet něco zajímavého. Je jedno, kolik ti je, bereme tě jako partnera."

Kdybyste náhodou znali moji maminku, věděli byste, jaký je to živel, dříč a zároveň citlivý a zranitelný člověk. Nedávno mi došlo, že ji posledních několik let vnímám tak, jako že jí je asi tak kolem padesáti. Prostě je tak nějak v půlce. Už nemá děti doma, ale za to má furt dost síly. Po nějakých těch propočtech mi došlo, že jí je 63. Šedesát tři! "To fakt není věk, kdy..." si člověk staví svůj první dům, naplno podniká a učí se italsky a anglicky s touhou cestovat (to vše fakt dělá!). Věřím, že ani ona se na takový věk necítí. Víte, na jaký věk se cítí? Na žádný. Jí je totiž věk dost jedno. A díky tomu si může dělat, co chce. Trávit čas s vnoučaty a užívat si babičkování i plánovat cestování po světě. 

A v tom je podle mě ten klíč. Kdybych si řekla, že přece ve 23 letech "to ještě není věk na to" rozjíždět vlastní know how práce s lidmi, pak možná více zapadám do nějaký obecných představ, ale jsem Mrtvá. Rozhodně v sobě nemám tu Živost, kterou cítím v posledním roce. Tu Živost, která může existovat díky tomu, že nechávám proudit to, co cítím, že skrze mě jde - nápady, touhy, otázky, fantazie..., a nestavím tomu do cesty překážky typu "na to jsem ještě mladá". To by nikdy nevznikl ani Flowing Space. A kdybych si tenkrát v jednadvaceti řekla, že "to ještě není dost vhodný věk" na to, abych se vdala, možná bych splňovala standart, ale nikdy bych nezažívala tu krásu a magii, kterou sňatek do našeho mladého vztahu přinesl.

A tak si říkám, co to ten věk je z hlediska života. Napadá mě k tomu představa procesu reinkarnace. (Ale no tak, i vy, co nevěříte ničemu, na co si nesáhnete, zkuste jednou neprotáčet oči a místo toho je otevřít. O nic nejde.) Pokud by duše s různými přestávkami cestovaly jednotlivými životy, vždy v jiném těle, dávalo by smysl, že každá duše je jinak stará, jinak zkušená. Možná dva "stejně staří" lidé nejsou zas tak moc stejně staří. Proto někdo opravdu cítí, že chce svůj život strávit v poklidu, péčí o rodinu, jiný si potřebuje den co den nabíjet kokos na všech možných nástrahách a z ničeho se nepoučit. Někdo stráví celý svůj život váháním a strachováním, zda si může troufnout plnit si své sny, někdo se narodí do života a plní si je s důvěrou už od dětství. Někdo je celý život poslušný, někdo rebeluje. Někdo rebeluje, aby si tím zajistil zájem a pozornost, někdo proto, že to v určitých oblastech cítí jako své poslání, aby se věci daly do pohybu. V tom všem hraje samozřejmě roli výchova, možnosti a podpora rodičů, kultura,... ale myslím, že více zasvěcený člověk by vám na to odvětil, že si duše vybírá své rodiče a prostředí, do kterého se narodí. Tak jak cítí, že to je třeba - pro sebe i pro ostatní. Nicméně tu nejde o to, jestli v reinkarnaci věříme nebo ne. Ale představa o ní nám může poskystnout jiný pohled na otázku věku a toho, proč někdo dělá něco "již v mládí" a někdo "až ve stáří". 

Moje nabídka je, abyste zkusili zažít aspoň jeden den, kdy nebudete řešit, "jestli se věcí hodí". Jestli na to nejste moc mladí, moc staří, moc malí, moc hloupí. Kdo ví, jak to s tím životem je, tak se jednoduše zkusme otevřít tomu, co přichází. Ať už je to touha vzít si minisukni, napsat knihu nebo si nechat udělat tetování jaguou. 

Mějte se krásně a moc vás všechny objímám,

Jola Š. 

12. Fuuuuf, odpočinek od státnic (3. 5. 2017)

Všechny moc zdravím. Příspěvek na blogu dlouho dlouho nebyl. Vím. Ale minulý týden jsem dopsala diplomku a následující týdny dělám státnice. Fuf... Když už nemůžu, koukám na obrázky ulic Berlína, kam se chystám sama vyrazit, až "to všechno skončí". Mohla bych psát, jak úžasné je studium psychologie (a jako je, fakt jo) a jelikož jsem si ho vybrala, zkoušky neberu jako povinnost, ale radost, co mi umožňují uskutečňovat svůj cíl...bla, bla, bla....ano, často to tak vnímám, ale upřímně bych byla ráda, aby ty státnice už byly za mnou :-). "Už jen tři týdny, už jen tři týdny...", říkám si. 

Takže v rámci toho, aby se i tento blog nestal dalším z mnoha míst, kde musím předvádět výkony (psát kvalitní články), budu si tentokrát spíše trošku vypůjčovat z práce jiných a podělím se s vámi o to, jak neskutečné věci se dějí / někdo dělá kolem nás. Takže prosím, pohodlně se usaďte - sdílím malou ukázku toho, co mě inspiruje, co mě nabíjí, co mi poskytuje energii či odpovědi, když už nevím, kudy kam. 

Příroda a její vůně. Nikdy nezapomenu na dvě hodiny u aromaterapeutky Katky Polívkové z Radosty a její povídání, proč některé rostliny voní tak a jiné jinak, jak souvisí vůně rostliny s její barvou, jak se dají aromaterapií léčit i zvířata, jak se používají vůně při péči o umírající... Nechat si u ní namíchat osobní parfém je naprosto nezapomenutelná zkušenost, která člověku jenom ukazuje, jak moc zmůže třeba i jen jedna kapka oleje, pokud je silná či pokud správně ladí s kapkami ostatních olejů. (Krásná metafora k životu, ne? :-) )

Příroda a její tvary. Miluju tvary přírody - žilkování na listech, těla vodních živočichů, kroucení říčních koryt... Na tuto lásku mě přivedl hlavně architekt Jan Kaplický. Ano, ten. Jeho kniha Album je naprosto magická. Když mluvíme o inspiraci přírodními tvary, ani nevíte, jak obrovskou roli sehrál u vzniku Flowing Space tvar kaštanu. Vloni na podzim jsem šla parkem a s nejistotou přemítala, jak Flowing Space vytvářet, kolik kurzů dělat, co dělat líp, jinak, jak uspokojit všechny, co mají zájem chodit na lekce atd. atd. A pak jsem konečně místo svých myšlenek odhlédla ke světu kolem sebe a spatřila jsem na zemi desítky kaštanů. Vzala jsem si jeden do ruky a jenom ho vnímala. Ta jeho jemnost, jednoduchost, hladkost, na jednu stranu jednobarevnost, ale při bližším podívání pestrobarevnost mi poslala zprávu: "Zjednoduš to. Všechno. Pak to teprv bude dokonalé a krásné." To mi tenkrát úplně stačilo. Často na ten zážitek vzpomínám. A i tady je metafora pro život. Kde se totiž ta jemnost kaštanu nachází? Za ostnatou pevnou šlupkou, která onen překrásný kaštan vypustí až ve chvíli, kdy je zralý. Krása. 

Ženy, co si našly, co je baví a ( !!! ) dělají to. Jistě bych vzpomněla i spoustu mužů, ale přiznám se ženy u mě v tomhle nějak vedou. A to hlavně ve chvíli, kdy svou vášeň, profesi, sny dokážou skloubit i s mateřstvím. Tak například Lilia Khousnoutdinová se svou odvahou do života, kterou umí předávat dál dalším ženám. Fascinují mě její nápady a úžasná kreativita, která je vidět nejen v úžasných šatech její značky Ecstatic Fashion. Emma Smetana, která se ze škatulky moderátorky zpráv na Nově vydala ke zpěvu, koncertování, novinařině na DVTV. Klobouk dolů, opravdu. Jaruška Sedláčková, učitelka jógy a majitelka neskutečného studia Grain Space. To je TAK krásný prostor! Nikdy jsem nic hezčího neviděla. Pamatuji si, že když jsem tam přišla/přiletěla poprvé, ve spěchu z dobíhání na taneční lekci jsem se najednou zastavila a pocítila v sobě "Ty jo. Jako fakt? Fakt v Praze existuje něco tak krásného?" A Jaruška vás svou přítomností a úsměvem omámí, je to krásný člověk! :-) 

A další a další ženy a samozřejmě nejenom ty, co jsou veřejně/mediálně známé . Díky, že jste. Asi u všech těchto žen cítím to, že jsou pokorné, ale nemají strach. To mi přijde neuvěřitelné a skály lámající! (I když samozřejmě věřím, že i ony by řekly, že strach mívají :-) Strach je důležitý a nápomocný, ale o tom někdy jindy.)

Pro více inspirace přikládám nějaká (nejen) jejich videa, co mám ráda a i po milióntém shlédnutí v nich nacházím vždy něco nového:

Lilia Khousnoutdinová https://www.youtube.com/watch?v=VgKqMiU3YhA&feature=youtu.be&t=18s 

Katarina Lone Mytna https://youtu.be/vn5GU0UX3kI 

Emma Smetana https://youtu.be/ocIWfocq5Kw?t=2m44s

Vica Kerekes https://video.aktualne.cz/dvtv/herectvi-delam-telem-i-dusi-sex-symbol-a-krasa-jsou-jen-nale/r~448d6b4287ca11e682470025900fea04/ 

O tom, co mě inspiruje bych mohla psát dál a dál a dál. Ale učení se na státnice (a také omrknutí nového tanečního sálu s prosklenou střechou na červnové kurzy) čeká. 

Tak vám jenom popřeji krásný den a těším se někdy na společný tanec. 

Mějte se krásně, 

J.

11. Jak se tvoří seminář (5.3.2017)

Poslední dny se mi v životě a ve flowing space dění opět ukazuje jedna úžasná myšlenka. Ve čtvrtek ji na lekci vyslovila sama jedna tanečnice (Někdo by řekl klientka, já ale svým "klientům" říkám tanečníci. Proč? To se můžete dočíst tady na blogu v příspěvku 2. Kdo je vlastně "tanečník"? ). Ohromuje mě, když tanečníci přijdou na lekci a vypravují, jak si v týdnů ve svém životě sami od sebe spontánně přetransformovali zážitky z tance do něčeho, co se jim právě děje v životě - ve vztazích, v práci, ve vnímání věcí. Vždycky mi tak poskočí srdce s popěvkem "That's what I'm talking about!" :) To je to, proč je flowing space flowing space a v čem jsou lekce tak jedinečné.

Ta myšlenka, o které byla řeč, spočívá v tom, že člověk prostě může věci (sebe v tanci) pustit, nechat být a oni sami nějak v tom životě (tanci) budou existovat dál. Ne vše potřebuje pro svoji existenci (tanec) naši neustálou kontrolu, plánování, podporování, ujišťování. Často to dokonce bez naší kontroly plyne mnohem přirozeněji jak ono samo chce a hlavně potřebuje. Jestli mě něco flowing space naučilo tak to na věci a procesy netlačit, spíše pří nich být, pozorovat je, vnímat, co jejich změny ve mně vyvolávají a podle toho reagovat.

Od nového roku jsem měla několik tříhodinových seminářů soustředěných na určité téma. Tři hodiny jsou poměrně dlouhá doba, navíc na seminář často přijdou lidi, které neznám, nevím, jak se cítí ve skupině cizích lidí natož v tanci. Mohl by to být svým způsobem adrenalin, možná i stres, protože ti lidé si za to něco zaplatí a něco za to očekávají. Přiznám se, že dříve bych z toho byla nervózní, potřebovala bych mít program týden dopředu promyšlený a perfektně připravený, sladěnou hudbu, myšlenky, náměty,...  Teď semináře připravuji s klidem vždy až večer před tím :-) Poslední seminář dokonce dopoledne před odpoledním začátkem. A to vůbec ne pro to, že bych na to do té doby neměla čas a tak to za pět dvanáct doháněla. Naopak. Miluju ponořit se do nálady daného tématu, vzít si velký formát papíru a na něj kreslit a psát, vše co se mi asociuje v mysli. Někdy ihned kroužkuju témata, která by šla zažít v pohybu (růst jarní květiny, lámaní ledu na řekách), někdy si představuju, jak bych si přála, aby se lidé cítili na konci semináře. Někdy se více nadechnu a představím si, jaké vůně mám s tématem spojené a jdu se podívat, zda je nemám ve formě aroma olejíčků, abych tyto vůně mohla vpustit i do tanečního sálu. Někdy do google obrázků napíšu dané slovo a nechám se inspirovat obrázky. Jindy se ponořím do světa hudby a čekám, zda se spolu se mnou vynoří něco, co je "ono". Jednou to byly nahrávky zpěvu ptáků, jindy swingová hudba s názvem březen, jindy soundtrack nějaké počítačové hry. Často se mi s tématem spojí nějaké romány či povídky nebo přírodní procesy. To vše slouží jako inspirace. A tak si tak sedím na zemi s tím velkým formátem papíru a naprosto nekontrolovaně kreslím a píšu a spojuju a čaruju. S důvěrou, že z toho něco vznikne.

V sobotu byl seminář "Já na začátku...března". Přes týden mě napadalo, že bych ráda pracovala se zpěvem ptáků a taky to, že bych v sále ráda měla živé hyacinty. Také jsem si četla o jarní rovnodennosti. Nic víc. A tak jsem v sobotu dopoledne, než odpolední seminář začal, zase sedla s pastelkami k velkému papíru a za hodinu byl program - dost volný, aby se mohl měnit podle energie a potřeb tanečníků přímo na semináři - na světě.

A přitom samozřejmě jenom ta hodina ho nevytvořila. Vytvořil ho v podstatě celý můj život. To že mě rodiče jako malou nechali být tvůrčí, to že studuju psychologii a mám ráda práci se skupinami, to že mě vždy obklopovala příroda, to že jsem se náhodou potkala s úžasnou aromaterapeutkou, to že jsem našla odvahu a radost si věřit, to že jsem zažila krásná autentická setkání s různými lidmi....to všechno vedlo k tomu, že tvořím, jak tvořím, a pracuju, jak pracuju. Z toho všeho jsem dotvořená, dozdobená, i když v podstatě jsem "jen člověk", co má kosti a svaly a cítí zemi pod nohama, dech v těle a prostor kolem sebe. Zároveň ale někde ve mně je otištěná i ta nejhorší profesorka z gymplu, které mi dělala z života peklo, ale díky které jsem strašně vnitřně vyrostla.

A tak přemýšlím nad tím, že opravdu tohle všechno jsme taky my a může nás ovlivňovat/inspirovat v našich vztazích, zaměstnáních či plánech. Nejsme jenom "lékaři", protože přece máme ten diplom z medicíny. Nejsme jenom "mámy", protože máme děti. Nejsme jenom "rozvedení", protože se nám rozpadlo manželství. Jsme mnohem víc. Máme spoustu zkušeností, zážitků i zděděných schopností, které sice nelze doložit ničím úředním, ale často jsou pro náš život mnohem důležitější a v našich duších hlouběji uložené. Mluvím například o laskavosti, tvořivosti, empatii, o schopnosti se odrazit ze dna, o schopnosti odpouštět, o lásce k příběhům, o spirituálním poznání,...o tom všem veledůležitém, co je v nás. O tom, co se po většinou narodilo náhodou, nikdo nám nedal přesný návod, jak toho dosáhnout, ale stejně to JE. Stejně to JSME.

Zkuste se občas posadit s vědomím, že JSTE LASKAVOST. Jaký to je pocit? :-)

Mějte se krásně, Jola

10. Integrita nebo zamrzlost? (16.2.2017)

Tak tento příspěvek na blog na sebe nechal hodně dlouho čekat. Předcházelo mu asi 7 textů, které nebyly uveřejněny nebo ani dopsány. Jeden o krásném obchodním rozhovoru kavárníka a dvou startupistů, jejichž setkání mi v mnohém připomínalo lekce Flowing Space (ano, a to se nesešli v tanečním sále, ale seděli v pidi kavárně, na sobě měli džíny a košile a před sebou měli kávu, papíry a smartphony), další o tom, jak mi poslední dobou ve vztazích přijdou naprosto zbytečná slova, jiný o tom, do jaké míry jsme zodpovědní za vlastní náladu, nebo také text o tom, jak jsem se jedním silným pivem skolila při učení na zkoušku.... 

* * * * * * * * * * *

Ovšem vždy jsem se při myšlence, že bych nějaký z těchto článků měla dát do veřejného prostoru internetu, rozhodla, že to ještě není "ono". Že se to na blog nehodí. Že nechci, aby to bylo pro kohokoliv veřejně k přečtení. Přemýšlela jsem, co se to ve mně při tomhle rozhodování děje. Jsem ke své práci moc kritická? Ne. O to ani nejde. Jsou věci, o kterých píšu, až moc intimní? Možná.

Nakonec jsem došla k závěru, že asi hlavní věc, která mě od uveřejnění často odradí, jsou případné nepříjemné výpady těch, co to čtou. To, o čem píšu, jsou mé dojmy. Má poznání a zkušenosti. Možná by se dalo říct "moje momentální pravdy o životě". Vím, že všechny by někdo zvládl v jedné minutě shodit, vyvrátit, zesměšnit, ponížit a právě do toho se mi nechce. Já vím, že ony pravdy, myšlenky nejsou dokonalé, o to se ani nesnažím. Zní to samo o sobě dost bizarně "dokonalá/správná myšlenka", "dokonalé/správné poznání". Navíc z idey, že něco může být dokonalé jsem už dávno vyrostla. Nikdy od dob Flowing Space jsem ale obavy z názorů druhých neměla.

A tak si vlastně říkám, co se to děje, že tyhle myšlenky a pocity najednou vnímám? Mám pocit, že to je jeden z hlavních stavebních kamenů Flowing Space - přijetí úplně všeho, co z člověka vzejde (zvuk, pohyb, třeba i příspěvek na blog, s kterým ostatní nemusí souhlasit). Ať už je to hloupé, trapné, hnusné, nudné, neestetické, cokoliv. (Pokud vůbec cítíme potřebu jakýmkoli projevům nějaké takové nálepky, které jsou navíc dost relativní, dávat.) Na Flowing Space lekcí platí, že to nemá o nic menší hodnotu než to, co by někdo označil za hezké, příjemné, laskavé...

Dokážu si představit tolik krásných silných momentů na lekcích, kdy jsme se zabývali tím, že "jenom stojíme a to úplně stačí". Momenty, kdy jsme dělali ty nejvíc bizarní, slizký, zombie pohyby, které jsme následně reflektovali s myšlenkou, že i takovéhle pohyby jsou naše, patří k nám a stojí za to je znát. Momenty, kdy jsme se zamýšleli nad tím, proč na svůj život a pohyb (v něm) nakládáme neustále nějaké nároky jedinečnosti, velkoleposti, růstu, když přece stačí, že život je a my jsme v něm. Někdy s větší pozorností, někdy s menší.

Tolikrát jsem uklidňovala nešťastné tanečnice z toho, že nemají pohybovou paměť na zapamatování si choreografie. "Copak to z tebe dělá horšího člověka? To přece nevadí. Tak prostě tanči s tím, že aspoň o to víc můžeš být kreativní." Tolikrát jsem říkala těm, co si stěžovali, že mají nějaké zranění a proto nemohou tančit: "To neva, vem to jako součást sebe pro tenhle den. Dnes sice nemůžeš klečet na kolenou, ale zkus to vzít jako inspiraci. Ta nemožnost kleknout si ti může přinést plno nových cest, jak v tom pohybu být." V podstatě jde o to, že něco, co vnímáme jako svoji slabinu, co v nás vzbuzuje strach, co máme pocit, že nás omezuje (únava, bolest, nadváha, nezkušenost, starosti), vezmeme za své. To neznamená rezignaci! Znamená to respekt a lásku k tomu, jak právě teď a tady jsem. To, že se vnímám a přijímám se vším, jak právě jsem. Jde o to nesnažit se porazit, přeprat, přemoct to, co nás trápí (Jít běhat, abych splnila předsevzetí, i když mě bolí kotník jak čert. Nekontrolovaně frčet v povinnostmi nadupaném dni, když už tak jsem na dřeň vyčerpaná.), ale zároveň nedovolit, aby nás to porazilo či ochromilo ("Kdysi mi operovali rameno, nemůžu už nikdy tančit." "Neumím anglicky, nemůžu nikdy vycestovat."). Naopak jde o to, přijmout věci za vlastní. Tím nemyslím přijmout je na vždy a ustrnout v jejich omezení. To, co teď vnímáme jako přítěž, může přeci časem z našeho života úplně zmizet a nebo zůstat ale přeměnit se v něco, co budeme vnímat jako nepostradatelnou součást sebe. Sama u sebe cítím, že mám v souvislosti s nějakou svou "slabostí" občas tendence myslet na budoucnost, kdy "už to konečně přejde", a nebo se topit v minulosti, jak to "že už se mi to zas stalo?". Proč prostě nebýt teď a tady se vším, co ve mně je a nejít s tím vším cele do aktivit a vztahů. Nesnažit se být pořád usměvavý, energický, schopný - STEJNÝ. Život je pořád v pohybu! I my s tím vším běháním si schodů, nakupováním, uklízením, objímáním, milováním jsme stále v pohybu také. A tak proč žít v tom, že naše názory, nálady, zaměření by měly být neustále stejné? Proč se cítit vinně za to, že se rozhodneme změnit směr - názor, školu, povolání, partnera? Osobní integrita je určitě krásná věc, ale neměla by se proměňovat v osobní zamrzlost a rigiditu.

A proč to vlastně všechno píšu? Abych si před vámi uhájila to, že když napíšu nějaký názor, nemyslím, že to je ten nejlepší a ani si nemyslím, že na něm budu za rok, možná i za týden stále trvat. Já se totiž měním! :-) A myslím, že to není vůbec věc toho, že jsem tak mladá, jako toho, že opravdu vnímám celým svým tělem, duší, myslí, že se HÝBU a měním! :-) Kdysi jsem slyšela, že znakem dospělosti je to, že člověk uzná, že věci jsou relativní. Možná na tom něco bude, co myslíte?

Těším se na společné proměňování na lekcích! :-)

Mějte se krásně, 

Jola

9. Ananasové metaforování (2.1.2017)

Vyrazili jsme přes Vánoce na 10 dní na Azorské ostrovy, konkrétně ostrov Sao Miguel. (Hodně kamarádů se mě ptalo: "Eee, a kde vlastně Azory leží??" "Na západ od Portugalska, v Atlantickém oceánu", odpovídám jak jim, tak čtenářům, kteří by měli stejnou otázku.) Jednoho dne jsme se rozhodli, že se zastavíme na ananasových plantážích. Nic moc jsme o nich nevěděli. Měli jsme v krabičce uvařené těstoviny a také hlad, tak jsme se po plantážích chtěli prostě projít a někde ve stínu palmy si náš oběd sníst.

Jsem tu jediná, kdo si myslel, že ananasy se totiž plodí na urostlých palmách??? :-) Oni se totiž na palmách nerodí. Ananasové plantáže, jak jsme ihned po příchodu spatřili, totiž nejsou široké daleké lány palem, ale ve skutečnosti skleníky, v kterých se malé rostlinky, z kterých se postupně "líhnou" šťavnaté ananasy, pěstují. Při pohledu na skleníky jsme si říkali: "aha, tak to asi.." "Hello, you want see plantation? You see document." Zvolala na nás místní Azořanka a hnala se k nám. Žena nám lámanou angličtinou pověděla, že jestli chceme vidět plantáže, moc ráda nás provede, ale nejdřív se musíme podívat na dokument. "To je v pořádku, děkujeme, chtěli jsme jenom nakouknout." "Ne, pojďte se podívat na dokument, má 7 minut and it's really interesting!" "Mysleli jsme, že se jenom projdeme." "Nene, pojďte se podívat na dokument, je tak zajímavý, prosím, má jenom 5 minut." Se snižováním délky dokumentu zároveň sílilo přemlouvání a nepochopitelná touha, abychom dokument shlédli. Ani ne tolik ze zájmu jako spíše ze slušnosti jsme souhlasili a následovali ženu kamsi, kde to vypadalo napůl jak stará stodola, napůl jak krámek. Před polokroužkem malých stoliček stála na starém kancelářském stolku televize a pod ní dvd přehrávač. Trošku vyjevení z toho, kde jsme se to ocitli, jsme čekali než žena po několikátém pokusu úspěsně zvolí na přehrávání dokumentu angličtinu místo portugalštiny. Ač dokument začíná běžet anglicky, portugalštinu stále slyšíme, protože se za námi žena začne bavit se svými kolegy - možná o tom, odkud asi jsme a co se nám chystá ukázat.

Co tak říct víc než, že: "It was really interesting!!!" :-) Neuvěřitelné. Na těchto plantážích se stále zachovává téměř 100% ruční práce při pěstování ananasů. Měli asi 10 skleníků, mezi kterými ananasové rostlinky přesazovali podle toho, v jaké fázi svého růstu zrovna byly. Toto přesazování trvalo od zasazení až po odříznutí prodejného ananasu dva a půl roku. Ano. Vypěstovat jeden ananas jim trvá dva a půl roku. Za cenu že pro jeho růst nebudou muset užívat žádné chemikálie, hodně se nadřou a ananas bude trochu dražší. Skleníky nebyly nijak nové ani moderní, na videu bylo vidět, jak je neustále vyspravovávají. Věčným otevíráním a zavíráním okýnek skleníků regulují vlhkost a teplotu, každý skleník ručně zavlažují, každou rostlinku ručně několikrát za její růst přesadí.

Po skončení dokumentu (ve skutečnosti měl minut asi 15) nás žena vzala přímo do skleníků. Cestou jsme se jí ptali, kolik lidí na plantážích pracuje. Čekali jsme, že při produkci tisíců ananasů ročně, řekne třeba 30 lidí, ale její odpověď nás opět překvapila. "Well..já, můj otec, dva brigádníci, můj strýc, bratr and my boyfriend, který prodává v krámku." Vážně? Sedm lidí na tolik práce? Neskrývali jsme údiv. Žena se jen pousmála s tím, že je to family bussiness, který se dědí z generace na generaci. Ukázala nám všechny skleníky a popsala, v jaké fázi růstu se konkrétní ananasy právě nachází. Páni! Dva a půl roku pro jeden ananas. A každý konkrétní kousek je vzat do rukou sadaře alespoň 8krát, aby byl ručně zasazen, několikrát přesazen, oříznut, vyuzený čmoudem... aby z něj mohl vzniknout ten úžasný oranžovo-červený ananas, který je symbolem Azorů a je tradičním dárkem, který přinášíte, když tu jdete o Vánocích k někomu na návštěvu.

Ne, tento blog se nemění v cestopis. Já vím, většinou píšu o pohybu, o tanci, o lekcích, o projektech Flowing Space. I dnes budu! :-) Díky, jestli jste dočetli až sem, metafora právě přichází.

Vánoční cestovatelská dovolená pro mě kromě návštěv plantáží a chození po horách byla také takovým desetidenním meditováním si nad mým "děťátkem" Flowing Space. Když se Flowing Space rozběhlo - a vlastně docela úspěšně, dostávala jsem od spousty lidí pochvaly a připomínky typu: "To je skvělý, to sis vždy přála, ne?" "Tyjo, jsi odvážná, že se do toho pustila!" "Obdivuju tě, že to všechno zvládáš, ale když najdeš smysl života, tak jde asi všechno, co?" Stejně tak od tanečníků se mi dostalo neuvěřitelně krásných spokojených reakcí, jak moc jsou pro ně lekce důležité a přínosné. Kdo by z toho neměl radost, že? Dostávala jsem i otázky, jestli nepřemýšlím o zřízení si vlastního prostoru, který by byl jen můj a mohla bych tak Flowing Space víc rozjet. Nápady, že bych měla využít víc reklamu a cílit na lidi, kteří jsou z běžné taneční nabídky vynechání - lidé s obezitou, senioři, tatínci s dětmi... se rodily v hlavách nejen mých blízkých ale i mé. Ano, dávalo by to smysl. Ale nějak vnitřně jsem cítila, že to není ono. Takový ten pocit, kdy se z vědomí rychlého růstu spíše stahujete do nepříjemného napětí, než že byste měli pocit, že vám na zádech rostou a rozpínají se křídla svobody. Dlouho mi také trvalo, než jsem vypsala rozvrh na příští rok. Přemýšlela jsem, proč mi to tak dlouho trvá, zvlášť když "by už bylo třeba", aby rozvrh byl na světě a lidi se mohli hlásit. Vlastně se mi do toho hrozně nechtělo. Cítila jsem, jak na sebe sama vyvíjím tlak, že se lekce daří, lidé jsou spokojení až nadšení, tak v tom přece musím pokračovat. Je to ale vážně to, co chci? A pokud ne, znamená to, že by měl Flowing Space skončit? Vyzkoušela jsem si to a končím? Vážně? To ale přece nechci, znělo mi hlavou... Asi to chci jen jinak. Dala jsem si čas, nechala jsem mysl, duši, fantazii čarovat, aby mi postupně nosily do vědomí, co je vážně "moje" a ne to, co by se mělo nebo co by bylo praktické... A ono to přišlo.

"Vlastně bych ráda maximálně dva pravidelné kurzy. Chtěla bych více zažívat spolupráci s jinými umělci. Nechci se omezovat na pohyb, chci si dovolit přinést na lekci pastelky a zpracovat zkušenost výtvarně, pozvat hudebníka a pracovat s živou hudbu. Chci organizovat občasné jednodenní či celovečerní akce, kde bychom se věnovali do hloubky jen jednomu tématu..."

A tak to bylo. Ucítila jsem krásný pocit lehkosti, že můžu říct nahlas "Flowing Space mě takhle nebaví" a přitom to neznamená, že končí. Prostě ho jen PŘESADÍM! :-) Přesadím do jiného skleníku, do jiné vzdálenosti od ostatních, do jiné teploty. Dám mu jinou péči a jiný objem vody. Proč? Aby mohl růst přesně tak, jak sám potřebuje. Stejně jako ty ananasy :-) A možná že ho budu přesazovat mnohem déle než dva a půl roku jako se to dělá na Azorech s ananasy. Možná ho budu přesazovat celý život. Ale s klidem a jistotou, že nic nekončí, nic se nehroutí, jen pečuji o kvalitu namísto rychlého růstu.

Dočetli jste až sem? Nejsou ananasové metafory už moc? :-) Holt inspiraci můžeme vnímat kdekoliv.

Mějte se krásně,

Jola

8. Krásný to den :) Naplno. S pozorností. S péčí. (4.12.2016)

Je pár minut po půlnoci a já nemůžu usnout, protože jsem stále plná dojmů z celého dnešního dne a taky plná takového vnitřního pocitu: "Waw, páni..." :-)

A co se dělo?

Teď sedím v našem Vršovickém podkrovním bytečku, pod nohami mi spí pes Sam, pod oknem voní taška plná velkých červených jablek, na stole mám vzkazy od tanečníků z dnešních lekcí, na křesle ručně malovaná taška, na odkapávači hromada nádobí po velké večeři. ...to se vše se totiž dnes, respektive včera tak nějak dělo.

Přes den se konala akce Všemi smysly v Přítomnosti. A musím říct - Povedla se! :-) Když jsem přišla domů, začala jsem jak čertík z krabičky poskakovat po bytě a jásat, jak skvělý to bylo. A vážně bylo. Od rána až do večera. Od večera do noci. Až do tohohle okamžiku, kdy tu sedím, je mi tak hezky a píšu tenhle příspěvek na blog.

Ráda bych vás trochu vpustila do toho, jak taková akce vzniká.

To si tak řeknete, že vám chybí spolupráce s jiným člověkem. S někým, kdo třeba také něco tvoří. S někým, kdo rád kouká na věci z jiných úhlů, než je obvyklé. S někým, kdo by s vámi šel i do nejistých riskantních projektů jen tak pro tu zkušenost a možnost něco tvořit. Tahle touha se spojí s tím, že máte chuť ukázat lidem, jak pracujete, a zároveň je nechcete zatěžovat nějakým přihlašováním na lekci, placením a dojížděním na konkrétní místo na konkrétní čas. Máte chuť se s nimi potkat v nějakém civilním prostoru, který není primárně vyhraněn pro umělce či tanečníky. Třeba jen tak na chvilku, nezávazně.

No, a tak z toho vznikne třeba něco jako je akce Všemi smysly v Přítomnosti, která se odehrála v kavárně Café Descartes (bývalá Prostá Přítomnost). V jednom patře byl prodej různých originálních dárků a v druhém patře během celého odpoledne čtyři minilekce Flowing Space a také přednáška.

Myslím, že pokora a uznání vůči jiným lidem mi nechybí, ale musím upřímně říct, že jsem opravdu celou akci zorganizovala sama. Přizvala jsem k ní sice pár úžasných lidí, kteří se podíleli na programu, ale veškerá příprava akce, propagace, jednání s kavárnou, komunikace se zájemci, tvorba textů pro web, focení k akci, atd. atd. bylo na mě. Ráda bych se s vámi podělila o to, co vše se musí při organizaci takové akce řešit. A jenom podotýkám, nejsem markeťák, nejsem event manager ani nic podobného. Jsem spíš kliďas! Samotnou mě to překvapuje, nikdy jsem samu sebe tak nevnímala, ale při přípravě této akce se to nějak ukázalo. Napadá mě - "kliďas, co rád něco tvoří, má dávku zodpovědnosti, nadhledu a zvládne komunikovat s lidmi". Takováhle kombinace pro organizaci menší veřejné akce asi úplně stačí. I když kdo ví, jestli jsem kliďas, možná v sobě spíš tuhle stránku díky pohybu objevuju a oslovuju. Za dobu příprav bylo několik slušných dramat. Ani ne měsíc před akcí, když už všude byly rozvěšené plakátky a lidé se začali na akci hlásit, přišla zpráva: "kavárna Prostá Přítomnost se ruší a akci tam pravděpodobně nebudete moct mít". Jako vážně? Ani ne měsíc před akcí? Když má akce i jméno té kavárny v názvu? A následovala další skvělá zjištění... Dva dny před akcí: "dopr... na půlce letáčků je všemi s tvrdým y ", den před akcí: "nejsem si jistý, jestli na přednášku, co tam mám zítra vést, dorazím, promiň", večer před akcí: "mohla bys dnes v práci zůstat až do desíti?", v den akce: "zapomněla jsem, že jsem chtěla provozním kavárny něco koupit, je tu poblíž nějaké květinářství otevřené i v sobotu?", v den akce: "za 7 minut máme začít a ještě tu není Kačka s aromaterapií a ani mi nezvedá telefon"...

Jo, zklidnit se, uzemnit se, nadechnout se, chvíli počkat nebo najít jiné řešení. Nic víc. Nevím, jestli bych toho byla schopná, kdyby mě tenkrát tak neproškolila ta ranní lekce, o které jsem psala (viz.minulý příspěvek "7. Necítit SE dobře aneb Hektické ráno před lekcí")

Jaká slova jsem to v úvodu zdůrazňovala? Cože se to dnes ještě dělo? Velká večeře? Ano, přijela tchýně a švagr. Spí u nás. A tak jsme ráno před akcí ještě pořádně uklízeli-vysát, vytřít, umýt nádobí, umýt koupelnu, řešili, kdo bude jak spát, kam zajdem na oběd a co uděláme k večeři. Večeři jsem se jala chystat po příchodu domů já. Běžím do večerky pro konzervu kukuřice do těstovinového salátu. Doma ji otevřu - je plná červů a půl roku prošlá. Běžím zpět do obchodu, konzervu vyměňuju a večeře je za chvíli ready. Vzkazy od tanečníků. Dopoledne jsem ještě dávala dohromady bohatý playlist, abych měla vždy po ruce vhodnou hudbu, a sepisovala si, co všechno bychom mohli na kraťounkých ukázkových lekcí dělat. Za moji pečlivou přípravu a plnou přítomnost mi byla odměnou jejich zpětná vazba - ať už vyřčená nebo napsaná na vzkazu. Taška plná jablek. Přijeli se také podívat mí rodiče, které jsem nechtěla odbýt tím, že bych jim nevěnovala dost času a pozornosti, proto jsem si během akce udělala čas s nimi aspoň chvíli posedět. Oni zase chtěli, abych si od nich z auta odnesla tašku plnou jablek (mami, díky :-) ) Malovaná taška. Největším signálem, že se celá akce povedla, pro mě byla spokojenost a pohoda těch, co v kavárně prodávali svoje výrobky. Ne jestli si vydělali, ale to, jestli si odpoledne užili a bylo jim fajn. Snažila jsem se jít je mezi svými lekcemi alespoň pozdravit a zeptat se, jestli něco nepotřebují. Jako nádherné poděkování jsem za to dostala například onu malovanou tašku. A pejsek Sam? Do toho všeho, co se dnes dělo, přišlo ještě to, že jsme si vyzvedávali na Černém Mostě pejska, kterého nám přivezli z útulku ze Slovenska pro Viktorovu babičku.

Bylo toho dnes hodně. A bylo to skvělý! Více méně žádný negativní stres, žádné nestíhání, žádný chaos ani nic podobného. A co hodně intenzivně vnímá je to, že opravdu nekážu vodu a nepiju víno - když jsem cítila, že na mě nějaký stres jde, jen jsem se zastavila, rozhlídla kolem sebe, uvědomila si, co dělám, nadechla se, ucítila pevnou půdu pod nohama a vše bylo v pohodě. Ano, už opět odkazuji na ten minulý příspěvek na blogu. A ráno, když jsem lítala mezi hadrem a vysavačem, jsem se z ničeho nic zastavila v koupelně, vzala si do ruky svůj milovaný rakytníkový olej a jen tak dala péči sama sobě, a jemně si ho vmasírovala do rukou. A myslím, že to byl vůbec ten nejlepší start a naladění se do celého dne.

Pokud se chceme starat o ostatní (vítat návštěvy, být naplno s druhými, umožňovat ostatním, aby si plnili své sny, provádět je nějakým zážitkem,...), musíme nejdřív pořádně opečovat sami sebe. Ať už olejíčkem, spánkem, dobrou snídaní nebo jednoduše tím, že něco odmítneme a věnujeme pozornost a čas sami sobě.

Nemohlo by to být předsevzetí do příštího roku? Trošku se o sebe víc starat a mít se rád? :-)

Mějte se krásně, Jola


7. Necítit SE dobře aneb Hektické ráno před lekcí (14.11.2016)

Minulý týden jsem začala vést pondělní ranní kurz. "Páni, vždyť to jsem si vždycky přála mít lekci v pondělí ráno. Líp snad ten týden ani začít nejde. Hezky si pobýt v pohybu, naladit se, být se sebou, uvědomit si, kde takhle na začátku týdne jsem - ať už energií, prací, touhami, potřebami. To bude fajn takhle začít týden."

Nojo :-) Jenže ona sama ta lekce tak úplně začátek týdne ani dne není. Začátkem je totiž to šílené probuzení brzy ráno! Rychlé vaření čaje do termosky, chaotické pobíhání mezi koupelnou, kuchyní a pokojem a vycházení z bytu s tím, že jsem si zapomněla gumičku a snubní prstýnek, na který jsem tak zvyklá ho na prstě mít. Sakra. Štráduju si to z Vršovic přes obr kopec na Jiřák, ruce bez rukavic si zahřívám o čaj. A přemýšlím nad tím, že ty rána chci jinak. Přemýšlím nad tím, že ani nejde o to vstát ještě dřív, abych na vše měla více času, ale spíše vstát s klidem a jasným vědomím, co potřebuju (pobalit, připravit), než vyrazím, a pocitem uzemnění v těle, protože chaotické poletování sem a tam mi rozhodně nepomůže. Myslím, že většina našeho spěchání je především o pozornosti, klidu a pocitu pevné země pod nohama než o tom, že bychom měli málo času.

Ve své cestě kolem keřů zmrazených jinovatkou se zastavím. Konečně se od rána poprvé pořádně a vědomě nadechnu. Cítím, jak ze mě odplouvá to napětí. Naberu energii nádechem a vypustím, co mě tak obtěžkává, výdechem. Nalaďuji se na sebe, tady a teď, se vším všudy co je. S tím, že mi trochu mrznou ruce, i tím, že je hezky. Začínám uvolňovat obličej, trochu se usmívat...a..a....aa?.... "neblbni, tohle si dělej v sále, než se sejdou všichni tanečníci, teď na to není čas, radši běž, ať tam nemusí před sálem mrznout ten, kdo přijde jako první".... Kdepak :-) Něco ve mně mě nepustí jen tak se rozplynout do sebe samé a přítomnosti a popohání mě k výkonům přijít včas a postarat se ostatní. A tak taky jdu.

Přicházím včas, za minutku přichází první člověk na lekci, za chvíli další a další. Převlékáme se v šatně, povídáme si, do toho zjišťuju, že tu gumičku fakt nemám, přemýšlím, kde mám telefon k pouštění hudby, jestli funguje zvonek u dveří. Do toho mi přichází zpráva kvůli propagaci prosincové akce Všemi smysly v Přítomnosti, přemýšlím, jestli odepsat teď nebo až po lekci. Frčím a frčím (mentálně, uvnitř, tělo je kontra tomu zpomalené, tak jak to má před lekcí a asi obecně ráno rádo, možná mě i chrání - já samu sebe chráním - protože kdybych tady ten nepříjemný chaos a stres měla zažívat i pohybově, asi se zblázním, ikdyž kdo ví...), celistvost je ta tam a já si říkám: "Bože, dej mi minutu, ať se všechno zastaví, já se nadechnu, dotknu země, dotknu sebe a vše bude v pohodě."

Začíná lekce a běží celou hodinu, ale mám pocit, že tak nějak mimo mě. Po odchodu všech tanečníků z šatny si to teprve uvědomuju a strašně mě to mrzí.

To, čím považuju lekce Flowing Space tak specifické, je to, že tam jako vedoucí opravdu JSEM. Sice s nějakým jemným plánem a tématem, kterému se budeme věnovat, ale s mnohem větší pozorností vůči ostatním. "Co by teď pro ně bylo dobré, co by je podpořilo v tom se více uvolnit, víc tvořit, být u sebe, zkusit věci jinak než jak je dělají." Ne, když jsem ve své "dobré kondicí", tyto otázky si vlastně ani vědomě nepokládám, prostě si tak jedu na naladění vůči ostatním a celé to nějak dává smysl a svěží energii. Ale o to jde - být v kondici - nebýt nachlazená, tak jako poslední týdny asi vlivem chladného počasí jsem. Přemýšlela jsem nad běžnou větou "cítím se dobře". Ono to je opravdu o tom, jestli SE - sám sebe - člověk cítí. Jestli je u sebe, jestli je naladěn na sebe, jestli je celý nějak v propojenosti a celistvosti nebo jestli je mimo a prostě sám sebe necítí. Necítí SE dobře. Je těžké být u sebe, cítit se plně se sebou i s ostatními, pokud SE člověk necítí dobře.

Už se rozpovídávám - odpovědnost vůči těm, co si zaplatí lekci, poslouchání sebe, respektování potřebného tempa, zastavení se a frčení, roztříštěná pozornost do všech drobných povinností, ovlivnění nemocí... - o tom všem jsem tu psala.

Na závěr bych se vrátila k jedné větě, kterou jsem napsala. "Bože, dej mi minutu, ať se všechno zastaví, já se nadechnu, dotknu země, dotknu sebe a vše bude v pohodě." Samozřejmě. Není to bůh, kdo mi nám měl tu minutu dávat. Není to on (Něco nad námi), kdo by měl dělat zázraky, kterými by nám pomohl. Jistě jsme to my a já věřím, že příští týden si už tu minutu dám sama. A to hned ráno po probuzení. K nadechnutí se a uzemnění.

Těším se na příští pondělní lekci :-)

Mějte se krásně, Jola


6. Vyjděte z virtuálního světa na taneční sál (7.10.2016)

Jsem překvapená, kolik lidí se v poslední době svým "To se mi líbí" připojilo k FlowingSpace facebookové stránce a jak rapidně vzrostla návštěvnost na oficiálním webu FlowingSpace. Paralelně s potěšením z toho ve mně ale také raší nepochopení, proč ti lidé, kterým se koncept FlowingSpace "líbí", nezajdou na lekci...?? Byla by to otázka a úloha pro nějakého copyrightera nebo marketing-šikulu, aby texty příspěvků a webu byly více lákavé a přesvědčující k přihlášení se na lekce? No, přiznám se - NE! - opravdu doufám, že se nikdy nedostanu do situace, kdy budu psát "Lekce Zdarma!", "Jedinečná šance jen pro vás!", "Musíte vyzkoušet" atd. Ne, ne, ne, nejsem Horst Fuchs a FlowingSpace není teleshopping.

A hlavně si myslím, že o tom to není. Jedna tanečnice se mi dnes svěřila, že se bála, že bude na lekci narváno, když tak vzrostl počet lidí na facebookové stránce. Ne, na lekci nás byl stejný počet jako obvykle. Povídaly jsme si, jestli nejde o nějaký strach opustit virtuální prostor, kde se člověk seznamuje s něčím jenom skrze počítač a zrak, a udělat opravdu reálné fyzické kroky a vydat se po ulici s tepláky v batohu, otevřít dveře a vejít do tanečního studia. 

Ale proč strach, pokud cítíte, že vás FlowingSpace nějak oslovuje?

Nemusíte se bát. Ani stydět. Věřím, že všichni včetně mě šli na první lekci s obavami a váháním, jestli to bude to pravé. Takže oprava. Klidně se bojte, je to v pořádku a pochopitelné. ALE! Ale nenechte ten strach, aby vám zabránil přijít. Ten strach totiž setřesete hned prvními pohyby. A když ne, prostě se na konci lekce rozloučíme s tím, že FlowingSpace lekce není pro vás to pravé ořechové :-)

Nemusíte mít profesionální taneční zkušenosti ani nezdolnou superkondičku. Ani vysportovanou postavu. Opravdu na sebe tyhle nároky neházejte, protože na lekcích od vás nikdo nic takového nebude požadovat. Ráda tam budu mít VÁS. Tak jak jste cele - s tou jedinečnou barvou vlasů a sílou hlasu. S tou jedinečnou postavou a energií. S vašimi názory a zkušenostmi.

Jestli slovům improvizace, autenticita, setkání v pohybu, která asi docela často používám, nerozumíte - ale nějak vás oslovují - přijďte je zažít. Třeba je konečně poznáte a nebo zjistíte, že je znáte, jen jim říkáte jinak.

Bojíte se toho, co přijde? Toho, co se stane, když se uvolníte, nacítíte na vlastní tělo, ponoříte do pohybů? Že by se mohlo ukázat nějaké staré zranění, psychická bolest? Vždycky upozorňuju, ať už jde o skupinovou nebo individuální lekci, že nejde o psychoterapii! Pokud prožíváte nějaké těžké životní období a cítíte, že byste potřebovali pomoc, nepodceňte péči, co potřebujete. FlowingSpace lekce mohou spoustu ozdravných/léčících procesů podpořit, ale rozhodně ne nahradit profesionální péči. Můžu jen říct, co pozoruji - vnímám, že tanečníci sami přichází s tím, jak se jim po čas kurzů v životě intenzivněji vyvíjí témata sebelásky, sebevyjádření, akceptace, respektu, radosti z pestrosti, radosti z tvoření, klidu a pozornosti,...

A nebo se bojíte, že nic nepřijde? I to se může stát! Je mi sympatické slovní spojení, co jsem sama vymyslela "tanec bez nároků". Zkuste tedy prosím nezatěžovat tanec očekáváními, že MUSÍ dojít k osvícení, obrovskému sebepoznání,... Možná že to nepřijde. Možná si prostě jen užijete večer a půjdete dál :-)

Mějte se krásně a těším se na lekci!

Jola

5. Jedna velká obří radost (6.10.2016)

Když jsem dnes vyšla po lekci na ulici, byla sice zima a ledový vítr, zima a mokro, ale já zářila a jásala. Poskakovala jsem si po ulici, točila s deštníkem a jenom si říkala "TOHLE! Tohle bych mohla dělat pořád!" Opravdu miluju (a tohle sloveso jen tak nepoužívám) vedení FlowingSpace lekcí! Miluju ten mentální stav, který vnímám, když lekce probíhá. Vlastně ho ani nevnímám, jsem tak naplno v tom, jak lekce běží, že na nějaké hodnocení či sebereflexi jak kdyby nebyl prostor. Až pak zpětně. Prostě Flow.

Ten stav neskutečné pozornosti, ladění se hlasem i tělem na dění ve skupině. Stav neskutečného obdivu k "mým" tanečníkům za to, jak jdou do věcí upřímně a odvážně a zároveň respektují svoje hranice, jak zkoušejí, poznávají, rozvíjejí, reflektují... A taky stav obdivu k sobě samé za to, že si důvěřuju a místo nejistoty a obav (které jsem kdysi tak mívala), které by mou pozornost tahaly pryč, jsem naplno NAPLNO v lekci, v pohybu, se sebou i s ostatními. Stav, kdy nevnímáte, že venku už není světlo ale tma. Kdy nevnímáte, jak minuty běží, ale zároveň tak nějak magicky přesně cítíte, kolik času vám ještě zbývá a jak s ním naložit. Cítíte, že bez velkého úsilí ale zároveň pevně držíte jakési bezpečné hranice, aby tanečníci a energie skupiny neulítla někam, kde by to nebylo bezpečné.

Pocit, že věci JSOU a jsou tak nejlíp, jak mohou.

Dobrou dobrou, Jola


4. Být v radosti plně. Hlavou, srdcem i tělem (21.9.2016)

"O víkendu se mi dostalo krásné příležitosti..."

Tak moment, upřímně, když mi ta věc byla prvně nabídnuta, dost jsem váhala a moc se mi do toho nechtělo. Dokonce jsem na tuto přislíbenou věc zapomněla a rychle ji připravovala jen pár hodin před konáním. O co šlo? Kamarádce jsme pořádaly dámskou rozlučku se svobodou, která spočívala v tom, že jsme ji vzaly autem na výlet po jejích oblíbených místech. Na každém zastavení pak proběhla nějaká předem připravená aktivita - například přípitek, piknik, kvíz...a taky...a taky krátká taneční lekce, o kterou jsem byla požádána.

Ráno před odjezdem si jsem v klidu doma, peču cuketový koláč, vymýšlím, jak ve svém šatníku nalézt něco růžového, abych splňovala rozlučkový dress code, a najednou mi naskočí v hlavě: "Ta lekce, musím připravit tu lekci!!!" Měla jsem naprosté minimum času. Rychle jsem začala vymýšlet, jak sňatek souvisí s tělem a pohybem, co by bylo asi budoucí nevěstě příjemné, jakou si mám připravit hudbu...

O hodinu později jsem již byla na cestě s jakous takous představou, co všechno bychom mohly dělat, s jednoduchou choreografií a s obsáhlým playlistem v mobilu, abych měla z čeho podle atmosféry a energie vybírat.

Přeskočím pár hodin a popíšu rovnou, jak ona taneční mini-lekcička probíhala. Vytvořily jsme kruh poblíž krásného statného dubu, který má budoucí nevěsta ráda. Nejdřív jsme bez hudby jen tak byly se svým tělem, dotýkaly se ho, hladily a masírovaly. Mluvila jsem při tom o tom, že nás čeká chvilka času, kdy si můžeme užít to, že jsme jako holky takhle pospolu, že si můžeme pobýt v přírodě a v tanci. Předznamenala jsem, že nás čeká dívčí rozverností a svatbami inspirovaná hudba (rozuměj Thinking about your body od Bobba McFerrina, Wanabe od Spicegirls, Girls just wanna have fun od Cyndi Lauper, Marry you od Bruno Marse ...) a že si také možná skrze snadnou choreografii veeelmi zjednodušeně a spíš tak se vtipem zrekapitulujeme příběh vztahu budoucích novomanželů.

Po masáži pokračovalo "posílání pohybů" po kruhu. Každá z nás vždy chvilku vedla pohyb skupiny tím, jak tančila. Ostatní její pohyb napodobovaly a sdílely. Po nějaké době vedoucí tančící dívka poslala vedení na další dívku. Potom přišla taková krátká choreografie či spíš sestava kroků, která připomínala dětské kolové tance. Krok sem, krok tam, vtočit se doprostřed kruhu a tlesknout, vytočit se z kruhu a tlesknout s oběmi sousedkami. Člověk by si možná řekl, "nudná blbost", ale musím říct, že jsem si jenom připomněla, jaká je v tradičních kolových tancech, které k slovanskému folklóru tak patří, síla. Bylo moc příjemné být ve společnosti tolika žen, zvláště v tak bezpečné formě jako je kruh. Užívat si čistou radost z tance v přírodě a to, že můžem být spolu a prostě se jen tak smát.

Poté následovala zábavná choreografie připomínající, jak šel vztah budoucích novomanželů. "Byla ona," (omlouvám se, nechci tu uvádět jména) jedna ruka letí vzduchem, "byl on," druhá ruka letí vzduchem, "a ti se potkali. Poznávali a spojili," prsty obou ruk se propletou a dlaně spojí. "Byla z toho láska," spojené ruce se rozpojí, aby vzájemně vykreslily ve vzduchu tvar srdce. "Samozřejmě bylo spoustu sexu," roztančí se naplno pánev doprovázená celým tělem, "až z toho vyrostla Malá," otáčíme se dokola a rukama naznačujeme zvětšující se těhotenské bříško. Následovala pokleknutí s nastavenými dlaněmi na jednu stranu a hned vzápětí ukázání levého prsteníčku na stranu druhou - zásnuby. Pak jsme všechny mířily s představou držení svatební kytice či vlečky do středu kruhu a mé hlasité zvolání "Berete si?" doprovázela hlasitá odpověď: "Ano!". A ještě jednou za druhého z partnerů: "Berete si?", "Ano!". A s posíláním imaginárních prvomanželských polibků do vzduchu jsem se každá vrátila zpět ze středu na své původní místo. A tak to šlo dokola a dokola, dokud jsem měla pocit, že to ostatní baví. Pak jsme už jen tak dál tančily, jak se nám chtělo a jak nás hudba inspirovala. Líbilo se mi, jaká v tom byla radost a svoboda. Žádné velké taneční etudy, prostě jenom uvolnění, legrace a tak nějak uctění toho, že se naše kamarádka vdává. Roztančené teatrální připomenutí toho, že ve svůj svatební den může být klidně i Nafrněná (písnička od Báry Polákové) a kdyby byla nějak ve stresu, má to všechno ze sebe vytřepat (Shake it of od Taylor Swift).

Nikdy jsem podobnou taneční lekci nepřipravovala ani nevedla. Neměla jsem tušení, jestli jednotlivé aktivity ostatním sednou, jestli je přijmou a jestli budou naladěni na to blbnout ve volném prostoru v přírodě. Ale tak nějak jsem důvěřovala svému instinktu, vnímala ostatní a šla do toho upřímně a sama za sebe. Vyšlo to. Aspoň z toho, jaké byly zpětné vazby. Radostné, chválící, rozjařené a usměvavé.

Sama za sebe jsem si to užila na maximum. Nešlo o výkon, nešlo o žádné umění, vlastně nešlo vůbec o nic. Jenom o to, že jsme spolu, a že se naše kamarádka bude vdávat. A že v té radosti jsme plně! Nejenom emocemi a slovy, ale také tělem a pohybem :-)

Přeju fajn zážitky nejenom v kruhu přátel, Jola


3. "Jsem Jola a píšu nadpis!"(6.9.2016)

Nějaký čas jsem chodila na lekce současného tance k úžasné tanečnici a pedagožce Evě Priečkové. Slovo, které jsem od ní často slýchávala bylo "pozornost" a práce s ní. Různě jsme se tomuto procesu / jevu / schopnosti věnovali skrze všelijaké pohybové a mentální aktivity. Během kurzu jsem si všimla, jak se mi i do běžného života víc a víc vědomá práce s pozorností vkrádá.

Sama jsem se pak pozornosti jako tématu začala věnovat na FlowingSpace lekcích. Pamatuju na krásný zážitek z lekce, kdy celá skupina tančila na poměrně divokou hudbu a při zaznění signálu se všichni měli zastavit (jak při hře na sochy) a nahlas říct, kdo jsou a co dělají. (A ihned potom se pustit zpátky do tance.) Skvělá aktivita na kotvení pozornosti do přítomnosti! "Vím kdo jsem, vím co dělám." Zaznívali krásné věty jako: "Jsem Adéla a stojím na noze!", "Jsem Bára a mám ruku nahoře!", "Jsem Cecílie a dotýkám se svých zad!", jejichž intonace se postupně s větší a větší zkušeností měnila od vyplašenosti a nejistoty k jasnému a sebevědomému vyjádření. (Zajímavým prvkem celé aktivity bylo také to, že tanečníci postupovali od "řekněte si to pro sebe" po "dívejte se při tom někomu do očí" či "pořádně to zakřičte". Skvělá zkušenost zažít si, že s plným sebevědomím a maximální hlasitostí někomu říkám do očí, kdo jsem a o co dělám. Jak často máme sebevědomí to někomu takhle říct v běžném životě?) Postupem času se také měnil obsah vět. Vedle popisného "moje ruka dělá tohle, moje noha tamto" bylo slyšet také "Jsem Dana a zírám!", "Jsem Ema a cítím se skvěle!", "Jsem Fany a nevím, co mám říct!" Postupně jsme se přes ukotvování pozornosti do těla a do přítomnosti dostávali do hlubších a hlubších sfér.

Když mi za týden přišla tanečnice s tím, že jí tohle "cvičení" velmi pomáhá, když je ve stresu, nestíhání nebo únavě, velmi mě to potěšilo. Vrátila jsem se k němu znova, když jsme měli lekci soustředěnou na téma Ukončování. Tanečníci proudili improvizovaně prostorem v pohybu, a ve chvíli, kdy zazněl signál, se zastavili, ať už byl v jakékoli poloze či tempu, a opět "kotvili". Kotvili svou pozornost, kotvili svou přítomnost. Kotvili rozhodnutí, že končí! Teď, právě teď končí! Žádné velké rozebírání, žádné vracení se, žádná nejistota, prostě teď se zastavím, končím a dál pokračuju nově, jinak. "Jsem Gustav a končím.", "Jsem Hana a končím." Vím, kdo jsem, vím, že chci skončit / musím skončit / potřebuju skončit a taky to dělám! Žádné "ale já nevím" jako to často máme ve vztazích, žádné "já se bojím" jako to můžeme mít při výpovědi z práce, žádné "nechal bych se přemluvit" při odchodu z hospody.

Při obou aktivitách byl prostor sálu najednou naplněn neuvěřitelným sebevědomým a hlavně sebe-uvědoměním nás všech. Vím, kdo jsem, vím co dělám. Vím, co chci a dělám to. A přitom pozor! Ne nutně musí kotvení pozornosti, zvědomování přítomnosti, vlastních pocitů a potřeb znamenat jistotu rozhodování s přesným vytýčením cíle. Nebylo neobvyklé zaslechnout "Jsem Ivana a už sakra nevím!", "Jsem Jolana a jsem ztracená!", "Jsem Klára a, a, ...!" I to přece patří k uvědomění si přítomnosti. Někdy můžeme být sebevíc sebe-uvědomělý, sebevíc reflektovat, co se právě děje, ale nemusí to znamenat, že konkrétně víme, kde jsme a co chceme. Někdy můžeme být prostě a jednoduše ztracení a bezradní. A i to je v pořádku! Právě v těch chvílích je ale skvělé vrátit se zpět do těla a k tělu, které nikdy nelže a nemistifikuje a prostě si říct: "Jsem to Já a právě teď cítím kontakt chodidel se zemí.", "Jsem to já, jsem v klidu, vnímám jak lehce se mi rozpíná hrudní koš, když se nadechuju." "Jsem Já a teď se opírám o zábradlí a prohrabuju si rukou vlasy."

Zkuste příště, až budete ve stresu, spěchu, únavě, smutku, kdy budete mít pocit, že ztrácíte pevnou půdu pod nohama, opřít se o svoje tělo! Nic reálnějšího a opravdovějšího než svoje tělo totiž v přítomnosti nenajdete. Klidně se sami sebe dotkněte a ukotvěte se skrze vědomí, že máte na pokožce chloupky a v prstech klouby, a unikněte ze stresu a spěchu do toho krásného pocitu, že prostě JSTE a to úplně stačí! :-)

****

Mimochodem. Veškerá jména jsem si vymyslela, aby někomu z tanečníků náhodou nevadilo, že takhle veřejně píšu, co o sobě prohlašoval. A druhé Mimochodem se týká toho, že původně jsem chtěla psát o tom, jak neuvěřitelně musí kotvit svou pozornost judisti a hráči fresbee (tímto gratuluju Yellow bloku k výhře na mistrovství), nicméně pozornost mi někam ulítla a vzniklo z toho to, co vzniklo :-) A tak posílám poslední otázku k zamyšlení pro vás. Do jaké míry posiluje kotvení pozornosti tvořivost?   

 Mějte se krásně, Jola 

2. Kdo je vlastně "tanečník"? (23.8.2016)

Je pro mě těžké najít pojmenování pro ty, kteří ke mně chodí tančit. Sama pro sebe i tady na blogu je oslovuji "tanečníci". Zároveň jsem nedávno sama sobě položila otázku, zda chci být tanečníkem. A to mě vede k otázce: "Kdo je vlastně tanečník?"

První odpověď, která mě napadá, je že KAŽDÝ! Každý člověk je tanečník. Někde hluboko v samém základu. Tam, kde má možnost být v kontaktu se svou přirozeností a se zkušeností všech jeho předků, kteří brali tanec jako normální součást života, společenství a sebevyjádření. Tam, odkud bral energii, když byl malý a bez přehnané sebekontroly a strachu z hodnocení si jak víla nebo rytíř poběhával po chodníku a jen tak se hravě pohupoval třeba i při snídani.

Co potom dělá profesionální tanečníky, kteří tanec vystudovali a živí se jím, "pravějšími" tanečníky? To, že znají a ovládají taneční techniku? To, že jako ostatní umělečtí virtuózové ovládají skvěle svůj nástroj - tedy tělo?

Strávila jsem krásný a inspirující víkend ve Svatém Jánu pod Skalou s hudebníkem Michalem Turkem a taneční terapeutkou Klárou Čížkovou. Ze společných hovorů mě zaujaly následující myšlenky.

Zaprvé názor že profesionálové si neradi hrají. Nechtějí ztrácet čas, pokud jsou na place/ve studiu/ve zkušebně a vědí, co má vzniknout. Netráví čas volnými hrátkami a experimentováním. Vědí Co, vědí Jak, dosáhnou toho, hotovo.

*** Vím, že to je neuvěřitelné a obrovské zobecnění. Omlouvám se těm, kteří se cítí dotčení, a klidně je vyzývám k setkání a společnému popovídání o tom :-) Sama znám spoustu profesionálních umělců, kteří si zachovali nadšení do spontánní hravosti a svobody. Ale tato myšlenka prostě zazněla a já na jejím základě pouze rozvíjím své úvahy. Neoznačuju ji ani za pravdivou ani za správnou. Ta myšlenka prostě JE a já na jejím základě přemýšlím dál, nic víc. Uvědomuju si, že v nahrávacích studií se platí za každou minutu či hodinu a na hrátky tam nemusí být čas. Uvědomuju si, že "vím, co dělám" může pro platící klienty působit jako větší znak profesionality než "tak já něco vyzkouším". 

Zadruhé myšlenka že -být umělcem znamená sloužit Múzám. Navázat s nimi kontakt, společné naladění a na základě tohoto vztahu tvořit. K tomu mě napadá rozpor mezi autentickým sloužením Múzám a sloužením posluchačům či jiným uměleckým konzumentům, kteří umělci dávají na oplátku peníze. 

A potřebuje vlastně umělec ke své práci/tvorbě/vyjádření obecenstvo? To mi připadá ta nejdůležitější otázka! Zajisté potřebuje obecenstvo nebo nějakého mecenáše, aby dostal za odvedenou práci zaplaceno (pokud je tedy umělecká tvorba jeho jediným zdrojem peněz k životu). Někteří potřebují obecenstvo možná k tomu, aby dostali na své dílo nějakou zpětnou vazbu, reakci, názor... Ale pokud by opravdu umělec - tedy i tanečník - byl jednoduše ten, kdo má kontakt s Múzami a na jeho základě něco vytváří, bez ohledu na zisk a úspěch, mohl by tanečníkem být opravdu každý!

A proto vás prosím, když jdete tančit - ať už ke mně na lekci, nebo na diskotéku nebo na ulici - služte jenom Múzám! :-) Užívejte si vědomí, že tanec prostě JE a vy na něm jako profesionální tanečníci nejste závislí kvůli penězům či sebeprezentaci. Buďte sami sebou, buďte s tím, co je, co přichází (třeba právě působení Múz), a o nic víc se nesnažte. Užívejte si, že nemusíte předvádět žádný výkon, že se nemusíte nikomu zavděčit ani nikoho o něčem přesvědčit. Zkuste si dopřát tanec bez nároků a bez hodnocení.

Na závěr si ještě dovolím volně převyprávět příběh z knihy Gabrielle Roth. Vypravuje, jak jako mladá viděla vášnivě tančit latinsko americkou tanečnici. Popisovala, jak měla pocit, že tanečnice není v ničem jiném než přítomnosti a tanci. Cítila, jak je tanečnice zcela v jednotě se svým tělem a duší ale i vzduchem, časem či podlahou. Plná emocí a nadšení se za ní po vystoupení vydala a řekla: "Chtěla bych tančit jako ty, jak to mohu dokázat?" "Tak tanči jako TY, ty hloupá, jiná cesta k tomu nevede."

Tím bych pro dnešek skončila. Přeji hezký týden, Jola


1. Konečně blog! (15.8.2016)

Jsem moc ráda, že na webu mohu konečně provozovat stránku "blog"! Při vzniku, existenci, upravování nejen webu ale i celého konceptu flowingspace se mi totiž hlavou často honily úvahy, které jsem měla chuť sdílet právě s vámi, kdo teď čtete - s mými tanečníky, zájemci i zvědavci. 

A už tady v prvním odstavci se ukazuje, proč cítím potřebu s vámi sdílet svoje myšlenkové postřehy. Podívějte se na ta zvýrazněná slova "konceptu flowing space" a "mými tanečníky". Flowingspace nemá předem určený a vypočítaný/vypočítavý koncept. Stejně tak nemyslím, že lidé, kteří ke mně/se mnou chodí tančit jsou skutečně moji. A přesto se může zdát, že si to tak myslím - vždyť to přeci píši! Upřímně, samu sebe trápím tím, kdykoli píšu jakýkoli text na web. Každá druhá věta mi totiž brnká na jakási citlivá vlákýnka ve mně a říká "to ale není tak úplně pravda", "v tohle přece sama nevěříš". Nikdy jsem netušila, jak těžké je se nějak prezentovat, propagovat a přitom zůstat sama sobě věrná a mít pocit nějaké vnitřní a vnější pravdy. A už je to zase tady. O čem to sakra píšu??? O pravdě? A ještě k tomu si ji troufnu dělit na vnitřní a vnější? Existuje vlastně něco jako pravda? A pokud ano, vážně ji lze rozdělit na vnitřní a vnější? No, a tohle se mi děje v hlavě kdykoli, kdy píšu popisek ke svému videu, vzkaz na fb stránku nebo jakoukoli větu na web.

Dnes jsem se snažila na anglické verzi webu popsat rozdíl mezi úterními a čtvrtečními lekcemi pro cizince. Úterní - klasický taneční trénink, prostě větší zaměření na výkon, pořádná rozcvička, taneční technika, společné učení se náročnější choreografie, posilování - prostě mentálně i fyzicky větší makačka. Ale to není pravda! Jak můžu říct, že to je větší makačka, oproti čtvrtečním lekcím, kde jde naopak více o práci "tady a teď", současnou energii a práci s ní, přístup k tématu lekce, naladění, propojování prožívání a chování, psychična a tělesna... A jsem zase v tom. Vážně je něco jako psychično a tělesno? A vážně je v tom rozdíl? Jistě, že se budu logicky snažit o scelení (s pocitem, že to má smysl), pokud k tomu budu a priori přistupovat jako k něčemu, co je oddělené... ach...zachraňte mě někdo...! Mám pocit, že se v tom světě pojmů a slov ztratím. Intuitivně (sakra, co to je intuice??) si říkám, že nejraději bych mlčela, nic nerozmýšlela, nerozkládala a neskládala a prostě jenom BYLA. Byla a žila a pohybovala se naplněná důvěrou v nějakém flow přítomnosti. Vzdávám se... Zabývat se tím, jestli je reálné/(o)pravdivé spojení flow přítomnosti, už fakt nedokážu.

Slova, která se mi v rámci úvah nad lekcemi skloňují v hlavě nejvíce, jsou tyto:

cíl x proces       forma pohybu x obsah pohybu          výkon x prožitek

A přitom si říkám, že ona "x"ka naznačující protikladnost či rivalitu slov, tam nemají co dělat. Přece to není tak, že pokud se člověk soustředí na výkon, zapomíná prožívat, a pokud se zajímá o obsah, nevnímá formu. To bychom najednou lezli do hrozných extrémů. Moje práce skrze pohyb se rozhodně nesnaží o ezotero odhalení tajemství života ukazující cestu k dobru, rovnováze a naladění. Nerada bych se stavila do pozice učitele, gurua či čehokoli jiného. Nemyslím, že je jedna správná cesta k čemukoli. Dříve jsem se myslela, že správnou cestu každý pozná podle toho, že to sám cítí jako pravdu. Upřímně? Jsem v koncích, nevím. Například posledních pár let jsem žila v naprosto jasném přesvědčení, že jeden skvělý určovatel pravdy v mém životě (pro dobro těla, přírody, ekologie, světa) je veganství. Nic konkrétního se nestalo, jen jak ten život plyne, něco se děje a já už si ani v tomhle nejsem jistá. Existuje v životě jistota? Co je to? Na jedné konferenci uměleckých terapií používali termín "dynamická rovnováha". To mě teď napadlo, jak píšu tento text, a říkám si, že "mi to sem sedí". Možná právě dynamická rovnováha je správná cesta. Aspoň pro mě. Aspoň teď. Aspoň na chvíli.

A tak mě napadá - potřebuje člověk stále k životu cestu? Nějakou co by hledal? Nějakou po které by šel?.... tak zase příště :) Mějte se hezky, Jola Šohájková